Ukázka

Už když přišla na celu, Paterková oznámila hrdě, že spolkla při zatčení sponku do vlasů. Když jedla, na sponku v břiše pozapomínala, musela být z Posázaví pěkně vyhladovělá, jedla jak nezavřená. S Paternicí na cele jsme ani zavařeninu nevyhazovaly, tu obarvenou hmotu z dýní, která se nakupuje v desetikilových plechovkách, ani chleba jsme nevracely, dva zatvrdlé kramfály na osobu a den, z nichž jsme jedly jenom kůrky, spíš jsme si o chleba ještě říkaly, ani polévku jsme nevylévaly. Ve volných chvílích mezi jídlem pak Paterková zkoumala prohmatáváním, kde sponku má. Spíš ve střevech než v žaludku, usoudila odborně, lehce zdravotnicky vzdělaná od milence lapiducha. Sponka to prý byla velká, a když ji polykala, byla nadlouho roztažená. Představovaly jsme si, jak bychom spolkly i tu malou a zavřenou a usoudily jsme, že kdyby sponka byla ve střevech, nebyla by tu už Paterková. S ní jsme se o to nepřely. Jak zavedla řeč na sponku v břiše, rozšířily se jí zorničky.

Paterková sponku v břiše ohlásila při přijetí lékaři a denně čekala, kdy ji povezou na rentgen do pankrácké nemocnice. Při minulém vězení spolkla špendlík, řezali jí žaludek, ukazovala nám nepěknou jizvu. Jizva to byla jak jitrnice, vězeňští lékaři se se svými pacienty nemažou, zvlášť když se jedná o naschvál vyvolaný zákrok. V lejnech se Paterková hrabala, aby sponku našla, kdyby z ní náhodou vyšla, protože kdyby vyšla, blábolila od záchodu, musela by jí ukázat a rentgen odvolat, neboť kdyby v ní sponku rentgenem nenašli, musela by rentgenování zaplatit. A tolik peněz ona nemá. Sponka v lejnech. Znám lepší zlé sny.

Vzduch byl v cele takřka neměnný. Okno umístěné vysoko u stropu a pootevřené pouze na škvírku šíře dlaně způsobovalo docela jinou cirkulaci, než jakou nám zapálenou svíčkou demonstroval pan řídící na obecné škole: studený vzduch dolů, teplý nahoru, studený vzduch dovnitř, teplý ven. Výška snad pěti metrů celu půlila, v létě, kdy venku bylo tepleji než v cele obrácené na sever, čerstvý vzduch přicházející škvírou proudil nad našimi hlavami, a abychom se ho nadechly, musely jsme stoupat na postel, zatímco do výše našich postav se držel neproniknutelný sklepní vzduch studený, v zimě tomu bylo obráceně, ta trocha tepla, kterou jsme vydýchaly a kterou dodalo ústřední topení, stoupala k vysokému stropu a unikala oknem, zatímco ledový vzduch zvenčí prorážel sklepní klima a činil je ještě studenějším. Zkoumaly jsme to s Helgou hořícími zápalkami a uvažovaly jsme, zda to byl mimoděčný omyl projektanta nebo schválnost, objev téměř: umělé kobky v moderní stavbě! A rozvířit v této kobkovitosti puch? Seděly jsme s Helgou na mojí posteli, která byla od záchodu oddělena krátkou přepážkou, všechny přehrady mezi námi při společném ohrožení padly, tiskly jsme si k nosům voňavé kapesníčky na umývání rukou, které mi posílal můj muž náhradou za kolínskou, a dohadovaly jsme se očima: Zabijeme ji? Ale čím? Nebo jí jenom strčíme hlavu do hoven? Než jsme se stačily dohodnout, Paterková své výměty spláchla.

Tak to udělala třikrát, puch visel v cele jako hrozen včelího roje, pomstila se nám dokonale. Řekla jsem o potížích Paterkové se sponkou u raportu, poslouchala to lačně, doufala, že ji odvezou do nemocnice. Referentka Brejlička řekla koženě, že mladé dívky dávají záměrně do cel k rozumným ženám, aby je ovlivnily k dobrému. (str. 98-99)